Sen o poháru
Vše začalo v hloubi země, kde se rozléhal labyrint chodeb a jeskyní. Zde se odehrávala obrovská bitva mezi řádem rytířů a démony. Kam oko dohlédlo, bylo vidět hordy pekelných vyvrženců, ani spočíst se nedaly. Tlačili se jeden přes druhého bez jakékoliv cti, dychtili jen po násilí a krvi. Bitva byla příliš nevyrovnaná, neboť už po mnoha pokusech se stavy rytířů o mnoho zmenšily…
Hrdě jsem zastával pozici velitele naší skupiny. Náš poslední vzdor připomínal malátné plácání sem a tam. Ubývalo nám sil a ctnosti, upadali jsme do beznaděje. Celým prostorem se rozléhal nářek, chlad této situace se mi vkrádal až do morku kostí. Se zbytkem rytířů jsme byli tlačeni na úzkou římsu vedoucí do slepé uličky.
Chvíli pozoruji bezvýchodnou situaci, zmateně hledám nějaké východisko. Srdce mi říká, že nějaké je, ale rozum neví kde. Právě tady a teď, ale kde ho mám hledat.
Opustil jsem první linii a vydal se na konec římsy. Ještě chvíli pozoruji celé nesmyslné divadlo.
V tu samou chvíli zahlédnu malý výklenek, na první pohled nic neskrýval, ale na druhý se v něm objevil zvláštní pohár zdoben symboly a drahými kameny. Bez bázně a hany beru do rukou pohár, pevně ho tisknu uchvácen jeho samotnou existencí v tento čas. Vše kolem zmizelo, přede mnou se objevil překrásný chrám, kde sloupy jakoby utvářejí nebeskou klenbu.
Naplnil mne nadpozemský klid, v úžasu jsem nebyl schopen slova, ústa nedokázala vydat ani hlásku. Po chvíli si uvědomuji, že tu nejsem sám, po chrámu se v tichosti pohybovali různě oděné ženy a muži. Každý byl tak zahloubán do své práce, ani mi nevěnovali pozornost.
Znenadání přistoupil muž staršího věku, oblečen do tuniky jednoduchého střihu. Podle symbolů a jemných detailů usuzuji, že zastával vyšší postavení tohoto společenství. Zadíval se mi do očí a beze slova řekl “ vítej, víme proč jsi tady, pojď ukáži ti, co bys měl vědět“. Opětoval jsem přivítání, ale má ústa se ani nepohnula, jako by slova vycházela ze samotné podstaty bytí. S pokorou mě pobídl a vešli jsme do menší síně, kde jako dominanta stály velké sloupy, každý zdoben mýtickými výjevy.
Podivím se nad jejich umístěním, jako by zde měli jiný význam, než mi byl znám. Uprostřed stála malá stolice, kde v úžasu vidím ležet otevřenou knihu. Celý prostor působil posvátným dojmem, až se mi z toho tajil dech. Chvíli pozoruji dění okolo, kde místností procházeli kněžky a kněží, občas se někdo zastavil nad knížkou a nahlédl do ní. Můj průvodce mne pobídl, abych také nahlédl. Přistoupil jsem tedy a začal listovat. Zprvu symbolickému písmu nerozumím, připadalo mi vzdálené, ale nakonec naše vědomí splynulo. Každičký výjev zde zapsaný chápu a mé srdce radostně poskakuje, neboť vím, že hledím na Knihu veškerého poznání. Zde nemohu dostatečně popsati jaká mystéria jsem uzřel. Naplnil mne pocit hlubokého porozumění smyslu života. Chvíli mně trvalo vstřebávání Božského Já.
Po nějaké době mne průvodce doprovodil na místo prvního setkání. Přišel čas loučení. Jeho zářivé oči a úsměv mne dočista uklidnily. Cítil jsem se připraven na to, co mne čeká venku.
Pomalu začal jeho obraz mizet a náhle stojím znovu na římse, držíc pohár. Vidím zbývající rytíře, jak ke mně přibíhají, v jejich očích vidím bezmoc. Ještě jako v polospánku slyším, jak říkají: „je konec – už je neudržíme.“ V mžiku naberu vědomí – jako když luskne prsty.
Rychle uložím pohár do výklenku, on zase zmizí jakoby nic. Otočím se k nim pln síly, už vím jak démony porazíme. Oni touží po boji, musíme přestat bojovat. Je nezničí síly meče, ale síla lásky a neochvějné víry. Pozvedl jsem tedy svůj meč na důkaz víry, v ten samý okamžik se mé srdce rozzářilo jako slunce na nebi. Bez jakéhokoliv strachu vybídnu své druhy k protiútoku na rozběsněné hordy démonů.
Ti, když viděli Boží lásku, tryskající z našich srdcí, prchli všemi směry, lezli kam jen mohli, mnozí z nich, kteří se nestačili schovat, v mžiku se rozplynuli na prach. Zdárně a bez krvavého boje bylo učiněno spravedlnosti.
Po chvíli jsem si povšiml nového průvodce, nevím jestli ho viděli i ostatní. Byla to žena, oděná v šatech barvy královského purpuru, mluvila ke mně stejnou vnitřní řečí jako můj průvodce v chrámu. Sama se nedotýkala země, jako by nic nevážila, zdálo se, že dokáže prostupovat zdmi. Usmála se a vedla mne dolů ke dveřím. Naznačovala těžší zkoušku, kde budu muset obstát sám za sebe.
Dveře se otevřely, přede mnou se objevila malá místnost, tak pro jednoho člověka. Vešel jsem a dveře se zavřely. K mému údivu klesám směrem dolů. Průvodkyně mě doprovázela, prostupujíc patry, jež se míhala kolem mne. Připadalo mi to nekonečné. Čím více místnost sestupovala, atmosféra kolem houstla až k takové tísni, kde mě přepadala závrať.
Pojednou se průvodkyně rozloučila a výtah zastavil. Už nebylo kam sestoupit. To, co jsem shlédl za drama, mě k smrti vyděsilo.
Všude kolem bylo moře žalu tak kalného, že ani nepřipomínalo vodu. Kam oko dohlédlo leželo mnoho těl, roztrhaných na kousky, plno lodí skončilo svou plavbu na skrytých útesech,… rozum se zdráhal byť i pomyslet na to, jaká krutá bitva se zde odehrála. Vzduch byl prosáknut zvláštní pachutí rozkládajícího se kovu.
Uprostřed temného moře vyčníval ostrov, na němž stálo pět vysokých postav, podle vzezření nejspíše bohyň. Na hlavách měly umístěny ostré železné koruny, které se jim zařezávaly hlouběji a hlouběji.
Hluboce se mi zželelo jejich těžkého údělu. Zmobilizoval jsem všechny zbývající síly a vyrazil na pomoc. Z mého srdce vytryskl paprsek lásky, který jako zázrakem smetl ohavné koruny z jejich hlav. Rázem bohyně změnily své rozzuřené postavení a na tvářích se objevily slzy zármutku. Žal doprovázel vnitřní hlas „co jsme to jen učinily, jak jsme mohly“.
Znenadání jedna bohyně sňala z ruky prsten, ukázala naň a hodila ho do moře. Zmocnil se mě prazvláštní pocit někoho, stojícího před velkým rozhodnutím, jak naložit ze stávající situací. Skočil jsem tedy do moře, rozhodnut prsten vylovit. Čím jsem ale plaval hlouběji, tím méně vzduchu zbývalo. Každým tempem mi bylo jasné, že není návratu. Už už byl prsten na dosah, však ruce vždy jen odstrkávaly prsten hlouběji a hlouběji. Tu mně napadlo použít dýku u pasu. Poprvé jsem minul, podruhé taktéž, až na potřetí se podařilo nabodnout prsten. V ten okamžik mnou prostoupila síla převeliká, vynesla mne z vody dál a dál, a já letěl vzhůru k nebesům jako šíp. Tam se celé mé tělo rozzářilo na všechny strany. S tímto pocitem v srdci jsem se ráno probudil…
…Na své osobní cestě jsem zažil mnohá dobrodružství, můj oblíbený nekonečný příběh plný hádanek a legend. Jsou tak neskutečná, že jsem je raději vepsal do dalšího příběhu, legendy. Ať otevřené srdce najde to, co opravdu hledá…